Mastering - co je to a k čemu je to
Velmi častou otázkou muzikantů ve studiu bývá pojem mastering – co to vlastně je, k čemu slouží. Na základě toho jsem byl některými z hudebníků požádán, jestli bych k tomu nenapsal pár slov. Pokusím se.
Název jedné uznávané zvukařské bible od zvukařského guru Boba Katze zní „Mastering: Umění a věda“. Čím déle se člověk okolo zvuku pohybuje, tím více začíná chápat, jak málo toho vlastně ví a tím více dává panu Katzovi s tím názvem za pravdu. Necítím se být takovým mistrem, abych se pouštěl do nějakých fundovaných odborných pojednání, tak zkusím jen shrnout to, co jsem za ta léta zjistil z literatury, od chytřejších a z hlavně vlastních zkušeností (a chyb).
Pokud bychom měli být přesní v terminologii, pak bychom to, o čem se tady budeme dále bavit, měli správně nazývat premasteringem. Ve svém původním významu se totiž masteringem označuje výroba samotného masteru (matrice atd. pro výrobní linky) pro další množení (lisování, …) digitálních nosičů zvuku (v dnešní už asi obecně dat jako takových). Ale zůstaňme raději u názvu, který se v hudebních či zvukařských kruzích vžil a běžně se používá - tedy "mastering".
Pod pojmem mastering si můžete představit jednak jakýsi zvukový a produkční make-up vaší nahrávky jako celku. Jde o to, ušít jednotlivým skladbám alba trochu jednotný kabát co do výrazu, hlasitosti a barvy, aby fungovaly i jako celek. Sem patří úpravy frekvenční (různé typy co nejkvalitnějších, převážně parametrických ekvalizérů, max basů … s co nejlépe znějícími fázovými charakteristikami), úpravy stereofonního obrazu nahrávky (a to v celém frekvenčním pásmu, nebo třeba jen v oblasti basové), možnost mírného (a raději velmi opatrného) ambientního (prostorového) nadýchání a prohloubení (použití vysoce kvalitních dozvukových procesorů na celý mix), dále úpravy dynamické (co nejkvalitnější jedno, či vícepásmová komprese a limitace s ohlídáním digitálních špiček a přebuzení). Všechna tato zařízení mohou být jak hardwarová (analogová či digitální), tak čistě softwarová (pluginy v našem DAW – jakýsi mastering „in the box“).
Dále sem patří různé „úřednické práce“. V případě alba či více písňového „singlu“ vytvoření konečného pořadí, délky pauz, vyčištění a ošetření začátků a konců jednotlivých skladeb, zapsání PQ kódů (čísla jednotlivých tracků, pauz), případně zapsání názvů, interpretů do CD textu a v některých případech zapsání příslušných kódů nahrávky (ISRC). Ke každému CD se dále vytváří tzv. Track list – jakýsi rodný list CD masteru s názvy, časy a technickými poznámkami, který vyžaduje většina lisoven. Dnes se již výsledný zvukový master lisovnám stále častěji předává ve formě dat v tzv. DDP souborovém formátu (Disc Description Protocol), který může být často exportován přímo z vašeho masteringového programu.
Dovolil bych si přidat několik obecných rad i osobních zkušeností pro ty, kteří jdou někam do studia natáčet a po smíchání počítají s masterováním nahrávky.
Pokud je to časově a finančně možné, udělejte mastering v jiném prostředí a s jiným člověkem, než tam, kde jste natáčeli. Odlišné poslechové monitory, odlišný prostor, čerstvé uši a další zvukový názor (mluvím o soudných master. zvukařích, ne o sebestředných předváděčích, kteří Vám, aby ukázali, jak jste to doposud všechno dělali blbě, do nahrávky nacpou všechny krabice či softwary, co se u nich najdou) mohou Vaší nahrávce jen prospět. (Sám jsem se párkrát docela zapotil, když jsem sám masteroval mnou předtím smíchanou nahrávku.) Ve světě je časté, že se i míchá v jiném studiu, než se točí – a onu důležitou zvukovou kontinuitu nade vším zajišťuje producent. Ale zůstaňme u našich možností a nohama na české zemi. Mezi mixáží a masteringem by měl být také určitý časový odstup – nechte odpočinout uším i mysli, z několikadenní mixáže budete určitý čas přeposlouchaní, unavení, nesoudní.
Nahrávku mixujte vždy tak, aby zněla co nejlépe. Neexistuje totiž žádný univerzální recept, co dát u míchačky víc a co méně s tím, že právě to pak při masteringu pomůže. Pokuste se jen vyhnout tomu, abyste museli ve větší míře (nelépe vůbec) na celkový stereo mix použít ekvalizér a kompresor/limiter. Pracujte s kompresí a laděním frekvencí raději v jednotlivých stopách, pokud Vám někde chybí výšky, nebo zapadá vyhrávka – vyřešte to úpravou barvy či dynamiky příslušného tracku. Pro jednotlivé party pečlivě hledejte vhodné umístění ve stereobázi. Nadupejte spíše jednotlivé nástroje, pokud je to třeba, připravte si dynamiku nahrávky úpravami jednotlivých stop. Pokud přinesete k masteringu nahrávku našlapanou x-pásmovým kompresorem/limiterem tak, že peakmetry „stojí“ po celou dobu trvání skladby na „nulách“ a ani se nehnou, každá další komprese je zde opravdu kontraproduktivní, navíc už prakticky neexistuje žádný prostor (headroom) ani pro jakékoli další frekvenční či jiné úpravy.
Pokud víte, že budete nahrávku někde masterovat, nechte na peakmeterech klidně ve špičkách třeba i 2 až 5ti decibelovou rezervu. Nechte Váš mix „volně dýchat“, masteringoví zvukaři se na Vás určitě zlobit nebudou. RMS úroveň klidně držte hluboko pod -12 dB(VU), zamíchejte si prostě jako v analogových časech - vesměs ukončených devadesátými léty minulého století.
Vyhněte se zkreslení, a to jak na stopách při natáčení, tak na master sběrnici při mixáži, většinou bývá slyšet a je těžké (a zbytečné) se ho později zbavit.
Formátů, do kterých můžete zpracovat a předat Váš mix k masteringu je přehršel. Dříve DAT, magnetofonový čtvrtpalcový/půlpalcový stereo pás, dnes ovšem už ve valné většině případů DDP formát (Disk Description Protocol), nebo datový CD obraz, již spíše vyjímečně cd-audio na CD-R. U luxusnějších produkcí se stále kvůli analogovému zvuku, našlapanosti a uchu příjemnému zkreslení občas mixuje do 1/2“ i širšího stereo pásu … pardon, já vím, rychle zpátky na zem. Pokud jste točili a míchali v rozlišení 44,1 kHz, 16 bitů, můžete použít kromě WAVu/AIFF (ty jsou lepší) i formát CD-audio (tam už zbytečně konvertujete a ripujete z formátu do formátu, ale není to žádná tragédie). Pokud jste pracovali s vyšším rozlišením: 44,1, 48 a více kHz/ 24 bit, je vždy lepší smíchat nahrávku takto - bez převodu. I u masteringu se jedná, kromě možného výletu do externích analogových „krabic“, o softwarovou editaci (střihy fade in, fade out, použití plug-inů, D/A a A/D převodu atd.), takže proč nepracovat ve vyšším vzorkování co nejdéle to jde a konverzi (včetně ditheringu) na formát CD-audio provést až na úplném konci, před exportováním/vypalováním hotového CD masteru.
Poslední věcí, o které se zmíním, je (snad byl) trend, který se ve světě nazývá „volume race“ – závody v hlasitosti. Často i od muzikantů zaznívá názor – čím hlasitější nahrávka, tím lepší nahrávka. Je samozřejmě nepříjemné, je-li právě Vaše písnička při poslechu z rádia, mp3, karuselového CD měniče nebo na diskotéce o poznání tišší v porovnání s předchozí nebo následující produkcí. Ale na druhou stranu – na konci broadcastového zvukového řetězce (rozhlas, TV) je vždy umístěn nějaký ten limiter, leveler, nebo kdovíco ještě, který často dost drsně „urovná“ hlasitosti skladeb do určité úrovně. A nahrávky nejhlasitější logicky dostanou automatickou komprimací (limitací, levelingem) na frak nejvíce. I ten dýdžej Vám nakonec tu nahrávku ze všech nahrávek nejsilnější rychle stáhne na úroveň ostatních. Jedno z alb Red Hot Chilli Peppers hraje opravdu nahlas, ale také v něm na několika místech jasně a slyšitelně lupe a praská digitálním přebuzením (poslouchali jsme originál, nikoli výpalek), dalším příkladem může být i Death Magnetic o Metalliky. Dnešní hardwarové i softwarové limitery dokáží leccos. Ale každá komprimace/limitace bývá vždycky činností typu „něco za něco“. Když se přežene nebo nevhodně nastaví – je slyšet. A tady už většinou ne v tom dobrém smyslu slova. Žádná válka k ničemu dobrému neslouží, stejně tak ani ta válka o nejvyšší hlasitost.
Doplněno 2018: Vypadá to, že honičce po té NEJsilnější nahrávce pomalu odzvonilo. CD se pomalu stává reliktem minulosti, množí se vinyly všech žánrů, kde se premasteruje mnohem dynamičtěji a citlivěji a také i díky hlasitostní normalizaci streamovacích služeb (Spotify, YouTube, Apple Music, Google Play, Pandora, Amazon Music ...) se přelimitování a "over"komprese z důvodu zvýšení hlasitosti již stává zcela kontraproduktivní.
Pokud si chcete přečíst ještě více – v odborných knížkách a na internetu najdete ledacos. Ne všichni Vám prozradí ze své „kuchyně“ všechno, často musíte číst hlavně mezi řádky. Nakonec možná dospějete jako já k tomu, že pan Katz má pravdu. Mastering: The Art And The Science. Já dodávám. Chce to jenom prostě ještě pár desítek let praxe a pár desítek tisíc dolarů investic.
Hodně štěstí, soudnosti a "čisté" uši při práci se zvukem, a to kdekoli, přeje
Přemek Haas
2006 (upraveno 2018)
Že by konec Loudness War?
28.6. 2017
Tato zpráva, pro většinu z nás snad nadějně radostná (pro mne tedy určitě!) je následující. Služby streamující hudbu již nějaký čas normalizují hlasitost svých playlistů - takže pro příklad vězte:
iTunes Sound Check -13 LUFS, iTunes Radio -16 LUFS, YouTube -14 LUFS, Spotify -14 LUFS ...
Z toho vyplývá, že pro muziku, určenou k šíření streamováním (což je dnes asi většina), je zcela kontraproduktivní, když Váš mix/master bude namáčknut na -8 či -6 LUFS, neb bude tak jako tak znormalizován na hlasitostní normu příslušné streamovací služby. A vemte na to jed, že mix nebo master udělaný přímo na -13 LUFS bude znít sakra dynamičtěji, otevřeněji a ... prostě líp než hlasitý track původně stlačený limiterem na -7 LUFS a poté znormalizovaný na -13, -16 LUFS ...
Tak snad se toto časem stane rozumnou "normou" i v oblasti masterů pro nosiče, prodej stahované hudby atd.